Přítomnost 7/1924 - Poslední Epos čili Román pro služky
Datum vydání: 3. 12. 2013
Už jsou dvě hodiny v noci, a do konce zbývá ještě sto padesát stránek. A Fany nebo Marie v pruhovaných peřinách čte:
„Nikoliv, ̕̕ ,vykřikla Berta hlasem strašlivým, a skácela se v mdlobách.“
Nebo: „Tu zachechtal se bídák a probodával Andělu ďábelskými pohledy. Nyní mi neunikneš více, ̓ zasyčel a vrhl se na ubohou sirotu.
„Přísahám vám, hravě de Belval, ̓ pravila Cecílie hlasem velikým, že tajemství své vezmu s sebou do hrobu. ̓
Rty jejich setkaly se v prvním cudném políbení. ,Či je to pouhý sen? ̓ vzdychla Angelica a musela se opříti, aby neklesla. V tom otevřely se dveře a do komnaty vešel…
,Tento šlechetný muž,̕ pravil dobrý notář hluboce jsa prohnut, je vlastní otec váš, slečno de Cleáns. Nuže vězte, že před dvaceti léty, krátce před vaším narozením…
- Už jsou tři hodiny v noci, a petrolejová lampička ještě nezhasíná. Marie nebo Fany musí o šesté vstávat, bude se prát, paní bude celý den bručet; ale pochopte přece, že Marie nebo Fany musí doprovodit slečnu de Cleáns k oltáři. „A když se po roce hrabě de Belval navrátil z cesty kolem světa, přišel právě včas, aby byl kmotrem rozkošnému děťátku…“
Díky bohu, dopadlo to dobře; Marie nebo Fany může nyní pokojně usnout, ale i já mohu pokojně usnout. Jsou chvíle, kdy jsem ochablý a smutný, nevěřím už sobě ani světu, žvýkám svou omrzelost, předu v mozku tak šedivé pavučí, že by i vám z toho bylo smutno. A když mě stará posluhovačka vidí v takovém stavu, sežene mi nějakou tlustou knihu bez desek, nevím, kde v sousedství si ji vypůjčí, a povídá, že to jako je moc dobrá knížka, tu že by si měl pan doktor přečíst. Říkám to proto, abych vysvětlil, proč má znalost této literatury je poněkud nesoustavná. Obyčejně schází titulní list; vskutku nevím ani jedno jméno knihy nebo autora. Ostatně na jménu zde záleží tak málo, jako na jménu skladby, kterou hraje dole na dvoře flašinet. Krása flašinetu stejně jako krása takového románu je neosobní, bezejmenná a obecně lidská.
Až budete zklamáni vším, nemocní nebo zranění, vezměte do rukou román Mariin nebo Fanin a čtěte, čtěte do dvou hodin.
Především musíte rozeznávat „román pro služky“ a kalendářovou literaturu. Kalendářová literatura pochází po přeslici (neboť je plodem po výtce ženským) z realismu. Román pro služky je přímý potomek romantiky. Fanin nebo Mariin román pochází konec konců z rytířské epiky. Může se honosit tradicí starší než křesťanství. Jeho kořeny sahají do dob mythických. Jeho počátky najdete už v pohádkách.
Už dávno se zjistilo, že zatímco pán čte se zálibou román ze života velkoměstské spodiny, služka čte se stejnou zálibou román ze života vévodů a hrabat. Je to docela přirozeno: každého romanticky láká jiný a neznámý život; a zatímco pán ponořen ve svou knížku prožívá imaginární možnost být vyvrhelem společnosti, prožívá služka stejně podstatnou možnost býti hraběnkou. Tím způsobem literatura vyrovnává sociální nerovnosti tohoto světa.
Avšak tenhle sociální výklad tak docela nestačí. Myslím, že vévodové a hrabata Fanina či Mariina románu jsou variace na epické téma rytířů, princů a králů; a že Fany a Marie ve svých pruhovaných peřinách navazují na tisíciletou tradici Velkého Hrdinského Eposu, Fany má sice ráda zámečníka a Marie si vezme krejčího; avšak na dně jejich srdcí dřímá pravěký epický pud, kult hrdiny, náruživost obdivu, uctívání moci a nádhery. V tomto epickém světě bohatství a urozenost není sociální nerovností, nýbrž daleko prostěji a původněji idealisací a oslavou člověka. Marie ví, že její krejčí nemůže překypovat ušlechtilými a hrdinskými skutky, protože na to prostě nemá pokdy; nikdo z jejich známých nemůže být dokonce ani ďábelským bídákem, protože na to nemá pokdy. Je potřebí býti hrabětem či vévodou, aby se člověk mohl bez výhrady věnovat vášním, činům, lásce či úkladům. Urozenost a bohatství jsou jaksi provozovacím prostředkem romantického konání a složitého děje. Od barona dolů počíná se oblast realismu, psychologie a případně i sociální otázky; avšak oblast epiky je od barona, bankéře nebo zločince nahoru, pokud nebereme v počet daleké země.
Obyčejný člověk, jako je Marie, Fany, já i vy, jenž toto že, má dost co dělat s tím, aby byl živ, zaměstnává se svým zaměstnáním, místo aby se zaměstnával svými činy; nemůže jen tak jít někoho zabít nebo se pro někoho obětovat; jsou tu, abych tak řekl překážky čistě technické povahy. Marie musí vařit, já musím psát a vy máte co dělat svých šest nebo osm hodin denně; avšak hrabě de Belval „zdědil po otci tři sta tisíc livrů renty“ nad to se - na rozdíl od obyčejných hrabat - nezaměstnává ani politikou ani vývozem cukru ani pěstěním holandských krav; je takříkajíc čistým, stoprocentním epickým objektem. Je krásný a silný, he „nejlepším šermířem celé Francie“ má peněz jako slupek a srdce šlechetné: nuže, ať nyní ukáže, co dovede.
Mimochodem budiž podotčeno, že tento románový objekt (ať mužský nebo ženský) je zpravidla nápadně dokonalý v tom smyslu, jako je dokonalý třeba universální sádrový model nosu nebo universální rákosová panna u švadlen. Tedy nejenom, že nemá příliš veliký nos, nebo vysedlou lopatku, nýbrž i duševně je zbaven všech zvláštností, a čistě osobních rysů. Kdyby měl veliký nos, byl by figurou Rostandovskou a náležel by už do vyšší poesie. Kdyby vášnivě rád chytal ryby, kdyby koktal, kdyby se zaměstnával studiem nálevníků, kdyby měl zálibu ve fuchsiích nebo v projímacích vodách, přešel by v tom okamžiku do zcela jiného druhu literatury, kde bychom ho už nemohli sledovat. Je-li mu dovolena nějaká záliba, tedy je to lov a jízda na koni, - jak vidno, staré rytířství dovednosti; jeho obličej je buď bledý nebo osmahlý; nemá pleši ani laloků, aniž bradavic, chlupů, skvrn či krabatin, nanejvýše „je zbrázděn hlubokými vráskami, jež svědčí o prožitém bolu“. Je naprosto bezvadný a destilovaný ve svém charakteru: není bujný ani ponurý, splašený, ani kliďas, roztržitý ani zvědavý, jsa dokonalý, nemá žádných slabostí nebo koníčků, ale také v ničem nevyniká, leda ve statečnosti, obětavosti, lásce, šermu a jiných epických ctnostech. Stejně tak slečna de Cléans nebo jakákoliv jiní je sličná, cudná, je anděl dobroty a oddanosti; jiných vlastností nemá.
Člověk, který má osobní vlastnosti, je především nositelem svých vlastností; nemůže tedy být čistým nositelem děje. Záleží dejme tomu na tom, aby Cecilie byla od bídáků probodena, spoutána a uzamčena v hořícím pavilonu; v takové situaci naprosto nemá váhy, že Cecilie je třeba poněkud chudokrevná, zapomnětlivá a v mnohém ohledu nepraktická; její zoufalá situace by se strašně komplikovala podobnými vlastnostmi. Pomněte, že v příští kapitole se otevřou dveře a Cecilie vkročí do pokoje, kde se radí její vrahové. Aby t o h l e člověk dokázal, musí buď mít koňskou náturu nebo žádnou. Cecílie nemá žádnou; je to v zájmu děje. Čím složitější děj, tím jednodušší figury. Má-li být situace napínavá, nesmí být Cecilie napínavá. Kdyby se to dvoje spojilo, povstalo by něco děsného, něco na způsob Dostojevského nebo Stendhala.
Jinak je tomu se zloduchy. Zloduch má už na čele vtištěnou pečeť své ničemnosti; je hubený, pleti pergamenové, oči pronikavých a ledových, nosu jestřabího; často tělesně poznamenán; hlas jeho zní odporně. Ženský zloduch je bruneta oslnivé lásky a zvláště žhoucích pohledů. Zlí lidé jsou naprosto zlí; chlípnost, lakota, lež a ukrutnost se spojily, aby povstal ďábel v lidské podobě. Zloduch nemá jiných zálib, než zločinných a nezabývá se ničím jiným, než zlem. Jeho provozovací prostředky jsou neomezené a přímo čarodějné; má po ruce tajné dveře, podzemní chodby, padáky, jedy, falšovatele listin, spojence na policii, soudce a vrahy z povolání. Může vás usmrtit otrávenou jehlicí. Je s to se přestrojit za cokoliv na světě. Vězte, že nikdy si nemůžete být jist, s kým jednáte; takový zlosyn se přestrojí třeba za vaší vlastní ženu a vy to nepoznáte. Docela tak se zlý kouzelník může přeměnit v divoké prase nebo černého psa; myslím, že to přestrojování nějak souvisí as pohanstvím, magií a šamanismem.
Rovněž ostatní lidé románu jsou dobří nebo zlí. Mezi sluhy, drožkáři, hajnými a notáři najdete výtečné oddané poctivce, kteří se dají doslovně rozkrájet pro dobrou věc; a protože se účastní děje s větší horlivostí než opatrností, zajdou často dýkou nebo střelnou zbraní. Vůbec na straně zločinců je daleko víc organisace, rozvahy a důmyslu než na straně ctnostných; že přesto na konci bídníci propadnou odplatě, to dokazuje, že ctnost přes své vskutku neobyčejné vrtáctví je chráněna vyšším a zázračným řízením.
Pokud se týče posledního soudu, myslím, že Pán Bůh nemůže soudit hříšníky, protože je příliš dobře zná. Kdybyste si dokonale posvítili na nejvybranějšího zloducha, shledali byste nepochybně, že vlastně není tak hrozným zloduchem, že je sice zatracený mizera, ale krom toho že má všelijaké takové slabosti, náklonnosti, bolesti a náruživosti, a byl by v tom čert, aby aspoň něco z toho se vám nezdálo vyňato z řádu pekelné špatnosti. Chci tím říci, že psychologie rozleptává určité a přehledné morální třídění dobrého a zlého; což se děje zajisté na útraty dobra a k nezaslouženému prospěchu hříšníků.
A tedy Mariin nebo Fanin román udržuje starou morální tradici, že dobré je prostě dobré a zlé že je zlé; udržuje dokonce starou mythologickou tradici, že existuje absolutně a nevyhnutelně dobrý řád a zlý řád. Jsou dobří džinové a zlí džinové; existuje nebe a peklo. Takový zlý vévoda je spíše podoben zlému džinovi nebo zlému černokněžníkovi; je přímo mythologicky špatný, tak jako je mythologicky špatná Polednice nebo čarodějnice z Perníkové Chaloupky. V něm nevystupuje zlo jako osobní charakter, nýbrž jako neosobní princip. Naopak zase Angelica či Cecílie jsou tak prostě a nesmírně ctnostné jako Popelka nebo šlechetný princ; jsou par définition ctnostné; a jelikož ctnost je krásná, jsou vedle toho také krásné.
Zde konečně si můžeme ve svých vývodech oddychnouti. Jsme na hony vzdáleni mravů korumpující psychologie; zde k nám nepřistoupí Pokušitel šeptající: Pohleď, pohleď na člověka: nyní strhnu z něho roušku, neboť věz, že jsem Umění: chci říci, že jsem Život; i nesu ti soucit a poznání. - Pravím, nic takového; v tomto světě ctnostných zloduchů není polovičatosti ani obojetnosti, determinujících příčin ani polehčujících okolností; jasně, jako oříšek ze slupky, vyloupne se nám z přediva děje odvěčný motiv Viny a Nevinnosti.
Když se řekne „nevinnost“, musím ihned říci „protivenství“ neboť to dvoje patří k sobě s absolutní a předurčenou nutností. Z dějových s morálních důvodů nevinnost je vystavena protivenství; je pronásledována, ohrožena ohněm, mečem a jedem, křivě nařčena, vězněna; člověk by nevěřil, jak strašně riskantní je být nevinen. Nevinnost má přitom smůlu přímo neobyčejnou; ve své božské důvěřivosti naběhne v každou nástrahu tak slepě, že čtenář se někdy neubrání nevoli nad takovou neslýchanou neopatrností. Proč u všech všudy tam hrabě Raoul vůbec lezl, proč si nevzal do kalhot pistoli nebo aspoň někoho na pomoc? Nepomůže-li mu náhoda, je neodvratně ztracen. Nuže, co byste tomu řekli? Náhoda mu pomohla; věrný Jakub jej potají sledoval, a je to odbyto, chvála bohu. A o tři stránky dále padne Angelica do rukou padouchových, vylákána podvrženým dopisem.
Muži jsou stateční, toť pravda; jenom že do všeho vlezou. Ženy, zpravidla méně aktivní, stěžují situaci něčím jiným: mají často nějaké tajemství a nepovědí to za živého boha, ač by se tím vše ohromně zjednodušilo. Myslí to dobře a jednají z pohnutek nejšlechetnějších; ale kdyby Cecilie včas řekla Raoulovi, že zloduch je vlastně otec Angeličin, nedošlo by k děsným událostem, následkem jichž Cecílie zešílela a hrabě de Belval byl napolo zabit. Ctnost, ponechána sobě samotné, je podivuhodně nepraktická; nesníží se k tomu, aby počítala s okolnostmi.
Naproti tomu zločin počítá se vším, jenom ne s náhodou; jsa naprosto racionální a systematický, není připraven na zázračné zasažení nepředvídatelná. Kdo by mohl tušiti, že neblahá šílená náhle nabude rozumu a vystoupí proti bídníkovi? Jaké štěstí, že věrný Jakub našel ten pohozený útržek papíru! Jak nadpřirozeně a bez nejmenší mezery uzavře se na konec usvědčující řetěz evidence! Dobro, zvítězilo, ale nikoliv bez pomoci vyššího řízení, jež zdá se ovládati běh světa. Náhody, divy a nečekaná setkání rozetnou uzel protivenství utažený inteligentní a vysoce praktickou zlobou. Vina je potrestána, zlý vévoda spolkne jed, jejž nosil v prstenu; a nanejmíň jedna svatba následovaná rozkošným děťátkem korunuje dílo v znovuzřízené mravní harmonii. Je to podivné, ale jistá věc, že čím vyšší je literatura, tím horší je konec románu. „Zločin a trest“ se nekončí rozkošným děťátkem. „Paní Bovaryová“ není zakončena svatbou. Strindberg je ve své literatuře příšerně bezdětný, a tak dále. Je jakýsi tajný zákon, dle něhož je literární kvalita obráceně úměrná šťastnému konci Mariin nebo Fanin román se končí bezpodmínečně šťastně; bylo by příliš hrozné, kdyby se t a k o v á nevinnost nebyla odměněna a t a k o v á špatnost nebyla usvědčena; morální kosmos by byl rozmetán, kdyby tomu tam nebylo. Pohádka by přestala být pohádkou, kdyby drak nebyl na konec zabit a čarodějnice potrestána; stala by se já nevím čím, něčím ohavně podobným skutečnosti. Kdyby se Popelka nestala na konec ženou princovou, byla by její historie jen chmurným obrazem života; dejme tomu života Mariina nebo Fanina.
Ano, je to tak v pořádku. Nevinnost je apriorně kladná, špatnost je apriorně a bez dalších důkazů záporná; vše, co z ní vychází, je předznamenáno záporem. Zloduch nemůže milovat; muže jen nenávidět. Zloduch se nemůže usmívat; muže se jen ďábelsky chechtat. Zloduch nemůže mít rozkošné děťátko; muže je nanejvýše dát utratit. At si triumfuje ve svých úspěších; ale štěstí mu dáno není. Pro něho nesvítí slunce a nevoní květiny; obklopuje ho temnota, noc, podzemní chodby a šuškání spojenců. Celý svět je morálně rozdělen ve dví: v polovinu světlou, spanilou a ctnostnou, a v druhou polovinu černou, sychravou, děsnou a půlnoční. Myslím, že to je - v poslední formě - prastarý kultický a filosofický absolutní dualismus kladu a záporu. Tak obíhá mezi námi (bez desek a s utrženým titulním listem) nejstarší mythologická tradice; nevíme o ní jen proto, že je příliš obyčejná, tak jako si nevšímáme nejstarších tradicí jen proto, že je můžeme sbírat na dlažbě.
Avšak nemyslete si, že Mariin či Fanin román je morální nebo mythologická skladba. Je to epos. Jeho thematem je boj. Boj na život a na smrt, krev, úklady, stopování, štvanice, prohry a vítezství. Dělejte si, co chcete: jediné, co člověka bude zajímat až do skonání světa, je boj. A láska. Vše ostatní je pomíjivé. Psychologie, pacifismus, sexuální otázka, sociální problém a všechny ostatní věci pominou, ale láska a boj nepomine. My s napětím sledujeme boj stran nebo boj zásad; Marie a Fany sledují s napětím boj zlého vévody proti Angelice a Raoulovi. My chceme spasit sebe nebo celý svět; Marie a Fany chtějí spasit Angeliku. Chtějí vůbec spasit nevinnost. Hlavně však chtějí spasit lásku.
Co nyní máme velebit více? Pocestnou a nepodléhající nevinnost, pronásledovanou jako lan a trpící jako beránek? Nebo věrnou a obětavou lásku, velikou lásku, ctnostnou a velkodušnou lásku, lásku statečnou a vytrvalou, zkrátka jedním slovem vůbec lásku? Toto jsou vpravdě veliké ideály; zde však jest mi velebiti děj, cosi napínavého, složitého, neobyčejného a podstatného; děj epický, krvavý, podivuhodný a strašlivý; děj plný záhad plánů, úkladů, náhod děsných situací, náhlých příchodu, vražedných nástrah, zázračných obratů, ztracených listin, tajných dveří, notářů, lásky, odhalení, pustých končin, soubojů, podvržených dětí a únosu. A strašných přísah. A rodinných tajemství. A posledních vůlí, žalářů, útěků, ukrytých pokladů, tajemných skřínek, falešných vousů a falešných svědectví a ostatních vzrušujících a nádherných věcí, které nemohu všechny vypočítat. Ano, a ještě požáru, tajných sňatků, otrávených sklenic vína (bílým práškem), nočních útoků a padělaných dopisů. A ran dýkou. A paklíčů a krypt.
Napínavost platí za vlastnost nízkou a neliterární. Nechci se o to přít; ale domnívám se, že napínavost je vlastnost velmi stará. Myslím, že historie Josefa Egyptského byla kdysi velmi napínavá. Mám za to, že i Román o Růži byl nějakým způsobem napínavý. Po jisté stránce Ilias je krvák a Odyssea je předchůdce Karla Maye. Rozhodně také Tisíc a jedna noc je jeden z literárních kořenů Mariina a Fanina románu. Dále bych mohl poukázat na Alexandreidu, Beowulfa, skaldy a bardy, Zlatou Legendu, Píseň o Rolandovi a mnoho jiných věcí, když už nemluvím o národních pohádkách. Dalším literárním zdrojem je romantismus o Soudní síň v novinách; tradice, jak vidíte, je tu široká jako svět a stará jako lidstvo.
Měl bych nyní napsati studii o Úpadku Epičnosti čili o Vymírání Děje. Román Mariin je už téměř jediná reservace, do které se uchyluje Děj, vyštvaný z literatury, ztenčený úžasnou mortalitou románových postav, vyhubený pokrokem, kácením lesů, demokracií, růstem erotiky, realismu a psychologie, vytlačený ze života policií a z poesie kritikou, pravěký a vykořeněný jako Indiáni, vyobcovaný ze společnosti, udržovaný v nevědomosti a zbavený i víry svých předku. Ještě má místečko - a už jen potají - v posteli Mariine a na stole staré panny; ještě provází kluka a smí přistoupiti k loži nemocného, jemuž ordinují lehkou četbu; ještě v novinách mu přenechávají hanlivé místo mezi pouličními úrazy a bankovními defraudacemi. Avšak já věřím, že nezahyne. Ujala se ho detektivka. Ujímá se ho film. Je možno, že stojíme před velikou epickou renaissancí. Neboť Děj je starý a nezničitelný jako kouzelnictví, jako fantasie a jako lidstvo.
Mohl bych dále rozjímati, jaký vliv má úpadek epičnosti na náš život. Epičnost má jedinou protivu: nikoliv lyrismus, nýbrž zmechanisování. Dejme tomu, v tramvaji jedete zcela mechanicky; ale kdybyste mysleli na možnou srážku vozu, na hrdinný klid a obětavost, kterou byste při tom vyvinuli, na možnost, že řidič zešílí a vy se chopíte sám jeho pák po strašné a vítězné půtce, nebo vyhlídku, že vaše tramvaj bude na Můstku přepadena tlupou mas kovaných lupičů, jež zaženete na útek holí a domovním klíčem, - nuže, v tom případe byste jeli tramvají stejně epicky jako Roland na Bayardovi. Každá pořádná první láska je spíš epická než erotická; myslí spíš na únos než na jiné ukojení. Milovat někoho znamená snít o tom, že tu dotyčnou vyneseme z hořícího domu; většinou pak dojde k manželství jen z nedostatku skutečného děje. Nejprvotnější pudy člověka jsou epické; myslíme na hrdinství dříve než na sebezachování nebo rozmnožování. První literatura, kterou bere kluk do ruky, je hrdinská; a my velicí si někdy potají (s rozkoší sice skrývanou, ale hlubokou) přečteme krvák nebo detektivku. Potlačené pudy, jak tvrdí Sigismund Freud, mívají příšerné následky; přivozují duševní traumata, špatné sny a perverse. Možná, že politický fanatismus je duševní porucha způsobená inhibovanou epičností. Možná že politická duše davu je pervertovaná hrdinská Duše Tlupy. Je pravděpodobno, že čtení novin je jenom pathologická obměna bohatýrských rapsodií.
Jen krvák ještě nalévá
isté víno, chci říci čistou krev. Tady ještě láska není úkonem pohlavním, nýbrž úkonem hrdinským; tady se kříží meč dobra a meč zla; tady se bojuje a jedná. Zde se člověk zabíjí, ale nepitvá. Zde panuje vražda, ale ne analysa. Jsme tu ve starém a neporušeném světě, kde čin tryská z potřeby nebo ze situace a ne z nějaké sociologické nebo genetické příčinnosti. Všecko je jasné a nezměnitelné od začátku až do konce; jen dej sám, čistý dej, absolutní události, naprosté a pouhé činy províjejí krvavě červenou nit tisícem dvěma sty osmi či kolika stránkami.
Budiž poznamenáno, že každý dej je nevyhnutelně fantastický. Vždyť ani v životě bez notné fantasie není žádného děje; každé dobrodružství vzniká nárazem fantasie na skutečnost. Někteří lidé nedovedou říci slovo „fantasie“ než s přízvukem politování; nuže, tito lidé to mohou přivést až do šesté nebo i páté hodnostní třídy, ale nepřivedou to ani k jednomu jedinému dobrodružství.
Ty však, Ději, osvobozuješ duši lidskou, duši Mariinu nebo Faninu, z pout hmoty a zvyku; otvíráš ventil immanentních možností; poskytuješ, co život zvláštním nedopatřením opomenul dát. Neboť Marie a Fany jsou od přirozenosti určeny k velikým věcem: k lásce a nevinnosti, k pronásledování a hrdinství, k únosu a nebezpečenství. To vše velmi dobře chápou, zajisté jasněji než problém Ibsenovy Nory nebo ideál Nadčlověka; je to proste v nich, dokonce daleko původněji než schopnost vařit nebo číst romány.
Ó horečná úzkosti, ó nedočkavosti, j a k to do p a d n e! Ó chvate, jenž čtenáře ženeš se stránky na stránku vstříc osvobozujícímu a řešícímu konci! Ó hodiny noční, předháněné letem strašlivých událostí! V tuto vteřinu je Angelica vržena do podzemní kobky, zatím co Raoula zatýkají pro domnělou vraždu. J a k t o d o p a d n e?
Myslete si o románech, co chcete; ale dobrý krvák má být špatně psán. Má být psán v krátkých odstavcích, po kterých oko jen tak honem, honem skáče, jako když se běží se schodů. Není pokdy se proplétat dlouhým odstavcem. Není pokdy ocenit dobře stavěnou větu nebo se zastavit u spanilého obrazu. Dál, rychle dál! Ať se třeba věta rázem sesuje tak říkajíc za patami uhánějícího čtenáře! Ať se hroutí dialogy a situace, jakmile jsme z nich venku! Kostrbatá věto, jsi tu jen proto, abych tě přeskočil; jsi mělký, hovore milenců, abych tě mohl tryskem přebrodit a pádit dále. Bylo by strašlivé, kdyby byl Tacitus napínavý. Sešílel bych, kdyby Nietzsche psal krváky. Jen rychle dál! Je třeba širokých rozloh, po kterých se čtenář rozletí; rozloh bez podrobností, šířky bez půvabu, stránek a listů vhodných pro přeskakování. Přečetl jsem tisíc dvě stě osm stránek za dvě hodiny padesát minut; je to můj životní rekord rychlosti; ať to zkusí pan Vohralík nebo Arne Borg. Bohužel titul té pozoruhodné knihy byl utržen.
Vím nyní, že jsem svého thematu nevyčerpal; rozbíhá se mi před očima do nekonečna; roztéká se tuhle směrem k historickému románu a tamhle se přelévá v román kriminální. Všechny neznámé a neprozkoumané skutečnosti jsou strašně široké. Věda učinila mnoho pro prozkoumání roztočů nebo dejme tomu krve, ale neučinila nic pro prozkoumání krváku. Je celá literatura o sociálních otázkách služky, ale nikdo se snad nerozepsal o mravní a všelidské otázce románu pro služky. Říkám na konec, co jsem mel říci na začátku: je to nad moje síly. Pokusil jsem se vrhnout sondu tu či onde; vytáhl jsem na své olovnici jen zrnka písku a pokusil jsem se je pojmenovat podle známých hornin. Je nad moje síly sestoupiti hlouběji.
Dokonce si nejsem jist, že píši . . . o něčem literárně minulém.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz